Foto: Pixabay
Ten uvažuje o vesmíru jako o něčem, co bylo navrženo pro člověka. Tuto domněnku poprvé odborné zpracoval v roce 1957 Robert Dicke a o zhruba patnáct let ještě australský fyzik Brandon Carter. Carter dokonce předpokládal, že existují dokonce dvě různé verze antropického principu, slabá a silná.
Slabá teorie tvrdí, že to co pozorujeme, je omezeno požadavkem naší existence jako pozorovatelů. Naproti tomu druhá, silná, teorie antropického přístupu uvádí, že vesmír musí mít přesné vlastnosti, aby se v něm vůbec dalo žít. Již nyní je ale jasné, že proto, aby se život mohl rozvíjet, musí panovat konkrétní specifické podmínky.
Foto: Pixabay
Vezměme si například Slunce. Kdyby se stalo, že by bylo jen o několik málo procent slabší, tak by se proton nedokázal spojit s neutronem a nikdy by nebyla žhnoucí koule, ale pouze chladná koule plná plynu. Kdyby se na druhou stranu energie Slunce jen o pár procent zvýšila, Slunce by explodovalo.
Stejná situace a „náhoda“ je to i s vodou, protože dnes již vědci vědí, že nejen na Zemi, ale i na Venuši či Marsu, byly povrchové oceány. Země má však naprosto dokonalou vzdálenost od Slunce, takže se voda ani nevypaří, ani nezmrzne. Je to jen další náhoda? Takových náhod jsou na Zemi tisíce ze všech možných oborů a oblastí.
Podle Stephena Hawkinga však naše pozorování nemůže nikdy být dostatečně objektivní, protože jsme bytosti žijící na planetě, kterou pozorujeme a tím pádem je jasné, že zde jsou přesně takové podmínky, které potřebujeme. K tomuto názoru se vyjádřil i držitel Nobelovy ceny za fyziku, Steven Weinberg, který uvedl: „Pro lidi je téměř neodolatelné věřit, že život není jen víceméně fraškovitým výsledkem řetězu náhod, táhnoucí se od prvních tří minut Velkého třesku. Dokazují to určité jemné detaily.“
Zdroj: Dotyk.cz, www.thoughtco.com, www.messagetoeagle.com,
O autorovi – Lukáš Erlebach