Foto: Freepik

Když se člověk slušně zeptá…

Scénář je téměř pokaždé stejný. Někdo, kdo hledá pomoc, napíše příspěvek – například: „Prosím, omlouvám se, jestli je to hloupý dotaz, ale potřeboval bych poradit s…“ a snaží se být co nejvíc pokorný, aby náhodou někoho neurazil. Vypadá to nevinně, že? Ale místo, aby se dočkal odpovědi, se objeví příval komentářů typu: „To neumíš použít Google?“ nebo „Proč otravuješ s takovou kravinou?“

A to nemluvím o případech, kdy lidé přejdou do osobních útoků. Nadávky, výsměch, sarkasmus – a vy tam jen sedíte a říkáte si, co jste komu udělali. Je to opravdu k smíchu… nebo spíš k pláči?

Co se to s námi stalo?

Pamatuju si, jak mi jako dítěti vždycky říkali: „Když něco nevíš, zeptej se. Nikdo učený z nebe nespadl.“ Jenže dnes? Dnešní společnost vás přesvědčí o tom, že nejlepší je mlčet. Neptat se. Protože jakmile se odvážíte požádat o radu, můžete si být jistí, že se najde někdo, kdo vás shodí.

Je to paradox – žijeme v době, kdy máme na dosah nepřeberné množství informací, ale lidskost jako by z internetu vymizela. Místo pomoci se dočkáte povýšeného: „Najdi si to sám.“ Ale co když člověk neví, jak a kde hledat? Co když se zkrátka potřebuje poradit s někým, kdo už danou situací prošel?

Facebook
Facebook

Foto: Freepik

Proč se radši ptám úředníků než internetu

A víte, co je na tom nejhorší? Že se radši zeptám úředníků nebo lidí v kamenné instituci, kde mě mnohdy mile překvapí jejich ochota a pochopení. Ano, slyšíte správně – úředníci, o kterých se říká, že jsou studení jako led a neochotní, na mě působí stokrát lépe než lidé v online komunitách.

Je smutné, kam jsme to jako společnost dopracovali. Místo, aby facebookové skupiny sloužily k podpoře a vzájemné pomoci, se staly místem, kde si lidé honí ego. Možná si tím léčí nějaké vlastní komplexy, možná jen nemají co lepšího na práci – kdo ví.

Jak bychom mohli být lepší?

Přitom by stačilo málo – trocha pochopení, laskavosti a trpělivosti. Kdyby každý z nás aspoň občas odpověděl na otázku, místo aby se posmíval, možná by se v online světě žilo o něco lépe. Možná by se lidé přestali bát ptát. A možná bychom si konečně připomněli, že za každým příspěvkem je člověk, který hledá pomoc, a ne boxovací pytel.

Takže příště, až uvidíte něčí dotaz na internetu, zkuste být tím, kdo pomůže. Protože nikdy nevíte, kdy budete na druhé straně a budete potřebovat odpověď vy. A věřte mi, pocit, že vám někdo podal pomocnou ruku, stojí za to.

Zdroj: autorský text