Foto: Freepik
Naučit se být nemocná? To snad nemyslíte vážně!
Od dětství nás učí, že nemoc je něco nepříjemného, něco, co nám překáží ve školních i pracovních povinnostech, a něco, co musíme co nejrychleji „přechodit“. Ale zatímco v dětství jsme si nemoc užívali jako vzácné dny volna, s dospělostí se z ní stává luxus, který si nemůžeme dovolit. Přesto je to paradoxní – tělo nám dává jasné signály, že potřebuje odpočinek, ale my je ignorujeme.
Syndrom „já si to nemůžu dovolit“ zažívá snad každá žena, která balancuje mezi prací, domácností, dětmi a vlastními zájmy. Jakmile se objeví první známky nachlazení, místo toho, abychom si naordinovaly odpočinek, sáhneme po prášcích, zalijeme je kávou a pokračujeme v obvyklém režimu. Jenže dříve nebo později to tělo vzdá. A pak už nejde jen o rýmu nebo kašel, ale o vyčerpání, syndrom vyhoření nebo zdravotní komplikace, které už žádný paralen nespraví.
Je vůbec možné v dnešní době dovolit si být nemocná? A pokud ano, jak to udělat bez pocitu, že se nám mezitím rozpadne svět pod rukama?
Dětství: Když nemoc znamenala svátek
Vzpomínáte si na ty dny, kdy jste se jako děti probudily s teplým čelem a věděly jste, že vás čeká den strávený v posteli s čajem, knížkou nebo pohádkami? Být nemocný znamenalo dostat extra péči – maminka přinesla čaj s medem, obalila vás dekou a někdy i donesla malý dárek z trafiky.
Nemoc v dětství byla vstupenkou do klidnějšího světa. Užívali jsme si pocit, že se o nás někdo stará. Netlačily nás termíny, povinnosti ani hromada nevyřízených e-mailů. Prostě jsme byli nemocní a svět se nezbořil.
Foto: Freepik
Dospělost: Nemoc jako nepřítel číslo jedna
Jakmile jsme dospěli, pravidla hry se změnila. Místo, abychom vnímali nemoc jako signál těla k odpočinku, začali jsme ji chápat jako nechtěného vetřelce, který nám brání v plnění povinností. „Nemůžu být nemocná, mám poradu!“ „Nemůžu lehnout, kdo vyzvedne děti ze školy?“ „Musím to dodělat, šéf se mnou počítá!“
Postupně jsme se naučili nemoci ignorovat. Sbalili jsme ji do krabičky s názvem „počkám, až budu mít čas“, zatímco jsme dál fungovali na ibuprofenu a kofeinu.
Tělo ale není hloupé. Nějakou dobu to vydrží, ale když zjistí, že jeho jemné signály ignorujeme, udeří tvrději. Nejprve jen rýmička, pak chřipka, nakonec angína nebo zápal plic, který nás položí na týdny. Často se nemoc objeví přesně v momentě, kdy si konečně dovolíme vypnout – na dovolené nebo o Vánocích. To není náhoda, to je tělo, které konečně dostalo šanci říct si o to, co dlouho potřebovalo.
Umění být nemocná: Proč je důležité si občas dovolit lehnout
Dát si pauzu, když ji tělo potřebuje, není slabost. Je to základní dovednost přežití. Stejně jako musíme jíst a spát, musíme také umět odpočívat, když onemocníme.
Pokud si to nedovolíme dobrovolně, tělo nás k tomu dříve nebo později donutí. Jak tedy nemoc přijmout a skutečně si ji „užít“?
1. Přestat se cítit provinile
Pocity viny, že odpočíváme, jsou zbytečné. Nemoc není lenost, je to biologický proces, který vyžaduje klid. Když budete ignorovat příznaky a snažit se fungovat naplno, jen si dobu nemoci prodloužíte.
2. Stanovit si hranice
Když jste nemocní, dejte to okolí najevo. Nemusíte se všem omlouvat, že si dovolíte lehnout. „Jsem nemocná, omlouvám se, ale dnes nebudu odpovídat na e-maily“ – to je naprosto legitimní sdělení.
3. Nehrát si na hrdinu
Není nutné předstírat, že zvládnete všechno. Delegujte povinnosti, poproste o pomoc a přiznejte, že teď prostě potřebujete pauzu.
4. Opravdu odpočívat
Zní to banálně, ale odpočinek neznamená sledování pracovních e-mailů z postele. Odpočinek znamená spánek, čtení knihy, sledování oblíbeného seriálu nebo jen klidné ležení bez výčitek.
5. Poslouchat své tělo i po uzdravení
Často se žene zpět do práce hned, jakmile se trochu zlepšíme, ale rekonvalescence je stejně důležitá jako samotné léčení. Nepodceňujte ji – návrat k plnému výkonu by měl být pozvolný.
Když to nejde? Jde to!
Samozřejmě existují situace, kdy je těžké se zastavit – matky malých dětí, lidé na volné noze nebo ti, kdo se starají o nemocné příbuzné, si často nemohou „jen tak“ lehnout. Ale i v těchto případech je možné udělat alespoň malé kroky k tomu, aby tělo dostalo, co potřebuje. I kdyby to znamenalo jen půlhodinový odpočinek přes den nebo odložení úkolů, které mohou počkat.
A hlavně – svět se kvůli vaší nemoci nezboří. Firma nezkrachuje, děti hlady neumřou a domácnost přežije i bez perfektně uklizeného obýváku. Ale pokud se budete donekonečna přemáhat, vaše tělo se jednoho dne rozhodne, že vás prostě vypne, a pak už nebude na výběr.
Závěr: Být nemocná je normální – naučme se to přijmout
Z nemocné ženy se v moderní společnosti stal jakýsi paradox – očekává se, že bude stejně výkonná jako zdravá, ale zároveň nesmí naříkat. Ale nemoc není slabost. Je to signál těla, že potřebuje pauzu. A my bychom se měli naučit tento signál respektovat dřív, než bude pozdě.
Takže pokud cítíte, že na vás „něco leze“, nechte to přijít. Nechte tělo dělat svou práci. Zalezte do postele, vypněte svět a dopřejte si ten luxus být nemocná – se vším všudy.
Až se uzdravíte, budete mít víc energie než kdykoliv předtím. A svět? Ten zatím počká.
Zdroj: ProZeny.cz (odkaz)
O autorovi – Lukáš Erlebach