Foto: Freepik

Scénář je většinou stejný – mladí manželé chtějí mít dítě a hledají, kde by bydleli. Rodiče jim ochotně nabídnou pomoc s tím, že nebudou muset platit nájem a v případě potřeby pohlídají děti. To zní jako ideál. Mladí manželé navíc nemají většinou dostatek peněz na vlastní byt a hned na začátku vztahu si vzít půjčku na dvacet let dopředu je nesmysl.

První otázka samozřejmě je, ke komu se nastěhovat. K rodičům od manžela či manželky? V praxi je to jedno. Podle diskuzí a zoufalých příspěvků jsem zjistil, že při společném bydlení se i vlastní maminka může změnit na „tchýni“. Zde bych viděl základní problém v tom, že nás maminky stále vidí jako děti, které potřebují pomoci.

Nesmířili se s tím, že jsem svéprávní a dospělí a že vlastně o jejich rady v mnoha případech ani nestojíme. Zejména je problém v tom, že si každý má své představy o bydlení, o dekoracích či o nábytku. Bydlíte u někoho a bez nájmu, takže si nemůžete dělat, co chcete. Časem si lidé stěžují, že nastalo daleko více problémů.

Jedním z nich může být například rozdílná životospráva. Mladí si stěžují, že ráno chtějí spát déle, ale už v sedm hodin jim tam začnou bouchat nebo je nějak budit. V lepším případě. Večer zase chcete mít romantickou atmosféru, ale rodiče chtějí spát už v osm hodin. Dříve či později se stane, že vám to začnou vyčítat a začnou vás poučovat, kdy a jak máte chodit spát a vstávat.

Začnou vás organizovat, čím máte mít nádobí a je více než jasné, že ho nikdy neumyjete dobře. Těžko si můžete také jít vačit vlastní oběd, když si vaří rodiče. V rámci šetření musíte jíst to, co chtějí oni. Posledním bodem je pak zahrada. Babička třeba může mít na zahradě slepice či králíky, na které je zvyklá.

Vy si ale na takovouto zahradu nemůžete prostě přivést žádné kamarády a společně grilovat. Barák, půda i zahrada může být plná bordelu za posledních padesát let, který má pro rodiče nějakou cenu a brání se jeho zlikvidování. Jste tak nucení respektovat zavedené pořádky a smířit se s tím, že si na zahradu ke kurníku či hromadě bordelu nikdy bazén nedáte.

Těžko k vám někdo přijde na návštěvu. Dle výpovědi mnoha uživatelů na sociálních sítích a diskuzních fórech stálo právě společné soužití s rodiči mezi manželi. Byl to ten hlavní důvod, proč to muž či žena nevydrželi a raději se rozvedli a rozhodli se žít někde jinde nebo i sami. Podle jejich mínění je to daleko lepší být svobodný, než zavřený v této „kleci“.

Otázka všech těchto lidí je jednoduchá – chceme žít s rodiči, máme je rádi a máme k nim úctu, ale jak to máme udělat, abychom měli svobodný život a neustále nám něco nevyčítali nebo nás neorganizovali?

Ahojky jsem ráda, že nejsem sama. S přítelem jsme 4 roky a máme opravdu hezký vztah.Když jsem otěhotněla tak jsme začali řešit bydlení.Mohli jsme jít k jeho rodičům do bytu 3+1 a měli bychom dva pokoje. Sice panelák, ale kousek od lesa. Vzhledem k tomu, že mám maminku, která je sama a je už v důchodu/68 let/, tak jsem přítele přemluvila, abychom bydleli s ní. Vzhledem k nízkému důchodu a taky, že je sama. Rodila jsem v listopadu a ještě v září jsme nevěděli na čem jsme. Moje máma mě chtěla pro sebe, ale přítele ne. Nakonec teda se tvářila, že bude ráda a uvolnila nám jeden pokoj, ona má taky svůj a společnou kuchyň a koupelnu. Spostu lidí mně odrazovalo ale já si nedala říct … přece nenechám vlastní mámu živořit 😒 . V listopadu se nám narodila vytoužená dcera a s velkou radostí jsem jela domů, tolik jsem se těšila na to, až nás mamka přivítá 🙂 . Místo toho jsem se dočkala studené sprchy. Měla jsem těžký porod a problémy s kojením a potřebovala jsem tolik pomoc, ale nejvíc mi pomáhal přítel, máma byla odměřená a neustále mi vyčítala přítomnost nás s miminkem. Říkala jsem si to přejde. Největší teror trval celé mé šestinedělí. Neustálé výčitky, že přítel sice vydělává, ale ne dost, chodí brzo do práce tudíž jí budí, neumí zavírat/otvírat/dveře, sprchuje se dlouho … na myčku a kuchyň nesměl sahat, protože mu nepatří, do kuchyně jsme směli v určitý čas a bylo to tak vysilující, že jsem si došla pro prášky. Momentálně je malé 5 měsíců, přítel chodí do dvou prací a možná, že je i rád, ale já tu jsem napospas výčitkám, urážkám a manipulování. Je to smutné je to moje máma, ale lituji svého rozhodnutí. Už bych to nikdy neudělala. Je to propast a já do ní spadla a nedá se z ní vylézt. Neumím být z těch dcer co řeknou: “tak čau”. Mrzí mně i to, že malá v tomhle vyrůstá a s přítelem řešíme, jestli se můžeme jít teď koupat či jíst a nebo koupat malou atd. Mám velké štěstí, že mne miluje, zatím.

Nějak jsem se rozepsala omlouvám se, ale aspoň se mi trochu ulevilo a pokud by to mělo někomu pomoc a je v podobné situaci a váhá, tak ŘÍKÁM S RODIČEMI NIKDY.

Moje máma mně miluje, já ji taky, ale mladí a starý dohromady nejde.Věřte mi.

Chci přežít tři roky a pak zažádat pro mamku o nějaké soc. dávky od úřadu na bydlení a my jdeme pryč pokud ještě budeme spolu. (zdroj)


Klaravera 19. dub 2013 z modrýkoník.cz

Rodiče to často konají z velké lásky, chtějí se o nás starat a vychovávat nás. Na druhou stranu nejsou ochotni připustit žádnou změnu, a to ani v tom, že už jsme dospělí. Jejich chování je možná založeno na přesvědčení, že vám svou péčí pomáhají, ale ve skutečnosti to je spíše překážka. Je důležité jim sdělit, že vaše potřeby jsou jiné a že potřebujete větší nezávislost.

Jakkoliv je to pro lidi těžké tak tato situace má prakticky dvě reálná východiska, a to jít s pravdou ven a stanovit jasné hranice. Jestliže budete nuceni dělat celý život to, co nechcete, budete akorát nešťastní a díky psychosomatice i nemocní. Nejlepší variantou samozřejmě je, aby soužití bylo pokojné.

Obecně se dá ale doporučit několik tipů:

  1. Nastavte nové hranice: Je důležité jim jasně říct, co potřebujete a co ne. Pokud chcete něco změnit ve vašem bytě, jakožto dospělí máte na to plné právo. Zvláště nejednáli se o nic dramatického. Pokud si například chcete koupit za své peníze nový nábytek nebo si ho jinak uspořádat.
  2. Komunikujte klidně, ale důrazně: Při rozhovoru s nimi se snažte zůstat klidní, ale důrazně sdělit, co se vám nelíbí a co si přejete změnit. Klidně řekněte, že je máte rádi, ale že v tomto režimu byste nebyly šťastní a že je chcete mít stále rádi a nechcete se zbytek života s nimi hádat.
  3. Podpořte se vzájemně s manželem: Jednotný postoj s vaším manželem v této záležitosti může být velmi účinný.
  4. Dejte jim prostor k projevu: Možná nevědí, jak se cítíte, dokud jim to neřeknete. Dejte jim možnost vyjádřit své pocity a připomeňte jim, že chcete, aby byly součástí vašeho života, ale s respektem k vašim potřebám.

Když jsem před 4 roky otěhotněla, tak jsme rešili, co a jak…a jelikož já jsem se ocitla bez prace a manžel má “jen” v podstatě průměrný přijem, nemohli jsme si dovolit jít v Praze do pronájmu, a proto jsme si upravili patro v domě u jeho rodičů. Máme společný vchod, chodbu a zahradu, ale každý byt má svou koupelnu a kuchyň, díkybohu … no ze začátku, hlavně pro mě to bylo těžký. Měla jsem pocit, že kvůli mě oni se musejí omezovat (měli pro sebe v podstatě celej dům, manžel měl jeden pokoj) a najednou oni museli do přízemí do dvou pokojů a kuchyně a my tedy do patra … po narození prvniho syna bylo peklo s tchyní. Měla pocit, že to mimino je její. Pořád k nám chodila a mě to začalo lézt na nervy. Šíleně mi vadilo, že třeba jsem kojila a ona přišla a sedla si vedle mě a koukala, jak malej pije … jenže jsem se bála něco říct, byla jsem tu přece cizí. Pak jsem to teda nevydržela a řekla jsem to manželovi. On to s matkou nějak vyřešil a od tý doby dobrý. Pak tři roky problémy s těžce nemocným tchanem. To díkybohu skončilo o velikonocích, když zemřel (je to hrozné to takhle říct, ale všem se nám ulevilo). Veliký problém ale je, že za ty roky co tu žili, tak je tady spousta věcí, který manžel i já považujeme za zbytečný a vyhodili bychom je. Hlavně proto, že domek je malej a my máme byt cca 60 m včetně koupelny. Tchyně ještě menší. Potřebovali bychom úložné prostory, ale tchyně pokaždý, když se dáme do úklidu, tak vyšiluje … a úklid je nekonečnej. Těch věcí, co tu všude je! Tak máme na spoustu věcí s tchýní odlišné názory. Na druhou stranu, abych si jenom nestěžovala, má tahle forma bydlení i svoje klady – máme hlídání přímo v domě a tchyně je nadšená hlídačka, když jsem teď porodila druhé dítě, tchyně vodí staršího do školky, abych nemusela s malou tak brzo ven. Manžel nemusí chodit na obědy do hospod, protože má každý den oběd od maminky … a tak.

Samozřejmě pořád toužím po vlastním bydlení, ale to se mi bohužel asi nikdy nesplní, respektive ne v dohledné době …(zdroj)


sasina1982 6. kvě 2013 z Modrýkoník.cz

Dříve bylo normální, že staří lidé odcházeli na tzv. vejminek. Věc byla jednodušší v tom, že role byly jasně dány. Hospodář předal své hospodářství mladým a sám se staral třeba o dříví, teplo v chalupě, atp. Babička se zase starala o oběd a světnici. Do hospodaření mladým ale nikdo nemluvil. Žili společně a spokojeně, protože starší zkrátka dokázali respektovat to, že jejich dětem je už třeba třicet let a že jsou dospělí. Na vyžádání jim také rádi poskytli nějakou radu a pomohli, ale nevyžádaným radám se vyhýbali.

Zdroj: Pro Zeny.cz (odkaz), idnes.cz (odkaz)